V dnešní době nejspíš nikdo nepochybuje o tom, že mít alespoň základní znalosti čtení, psaní a matematiky je velmi důležité. Koneckonců, tato povinnost je dokonce dána zákonem. Avšak neříká se v něm, kde má dítě tyto vědomosti nabít. Tím zdaleka nejběžnějším řešením je samozřejmě klasická škola. Avšak stále více rodičů by raději svého potomka měli doma a učili jej sami, než jej svěřovali školnímu systému. A zákon něco takového skutečně umožňuje, samozřejmě při splnění určitých podmínek.
Zde je však otázkou, zda je to skutečně pro dítě to nejlepší. Alespoň částečnou odpověď na tuto otázku nám mohla dát pandemie covidu, kdy v podstatě po dva roky měly děti domácí vyučování. Učitelé i psychologové tak mohli zjistit, jaké to pro ně mělo následky, když se opět vrátily do běžných tříd. Ukázalo se, že ty zde skutečně jsou, a nikoliv pozitivní. Ukázalo se, že se snížila úroveň sociálních dovedností dětí. Bez možnosti interagovat mezi sebou přišly o schopnost interagovat se svými vrstevníky, a to i těmi, které zrovna moc nemusí.
Také se poněkud snížila disciplína, neboť si žáci odvykli pevnému ustálenému režimu běžného školního dne, který zahrnuje jak ranní vstávání a dopravení do školy, tak i nutnost se v hodinách skutečně plně soustředit.
Samozřejmě mnoho rodičů nad tím mávne rukou, že to jsou věci, které jsou zrovna pro jejich potomka zbytečné. Neuvědomují si však, že je to důležitá součást přípravy na budoucnost. Koneckonců, v zaměstnání také budou muset dodržovat ustálený režim, budou mít kolegy či dokonce nadřízené, které nebudou mít zrovna v lásce, a přesto s nimi budou muset nějakým způsobem vyjít.
Rozhodně bychom tedy neměli podceňovat i sociální dovednosti, které škola našeho potomka, byť z části neúmyslně, naučí. Značně mu totiž usnadní život v dospělosti, a to by mělo být hlavním cílem každé školy.
